Úvod
Grafit svými výtečnými fyzikálními vlastnostmi využitelnými zejména při přípravě jídla zaujal již pravěkého člověka. Nepřekvapí, že hned v počátcích výroby keramiky na našem území, tedy v neolitu, byly částice minerálu přidávány do těsta nádob v místech blízkých výchozů. Jedna osada se nalézá u Postřelmova na severní Moravě, odtud je zhruba 15 km údolím řeky dnes zvané Morava k výchozům u současné osady Branná /historicky Goldeck/. V Postřelmově získaný keramický materiál představovaný prakticky jen kulovitými nádobami uplácanými v ruce obsahoval téměř z poloviny jemně drcený grafit. Ve starší době železné se pak grafitem běžně potíral povrch nádob. Další velká vlna zájmu o keramiku s velkou příměsí grafitu nastala v laténu. Později přestal být přidáván, třetí vlna zájmu nastala až v raném středověku, na Moravě někdy v průběhu 9. Století, zejména v závislosti na vzdálenost od zdrojů minerálu.
Grafit má dobré specifické vlastnosti vhodné pro užití nádob na otevřeném ohni. Přimíchán do hrnčířské hmoty dobře rozvádí teplo, takže snižuje riziko popraskání nádob na otevřeném ohni. Nepřekvapí, že ze speciálně připravené kvalitní hmoty se zhotovovaly také tyglíky na tavení barevných kovů. Přimíchán do hmoty masivních zásobnic zlepšuje podmínky jejich výpalu.
Grafit (starší název tuha) má chemický vzorec C. Jedná se o šesterečný nebo klencový minerál a náleží mezi nekovové prvky. Název grafit jako první použil A. G. Werner v roce 1789 a označil jím černý měkký minerál, kterým lze psát. Název pochází z řeckého grafó-psáti. Starší český název je tuha, zavedl jej do jazyka J. Jungmann, název se transformoval pravděpodobně z bavorského pojmenování grafitu „Tahen či Tugstein". Bod tání je rozdílný, dobře vede také elektrický proud. Uvádí se, že organický grafit mohl vyhořet již v rozmezí 400-1100⁰ C, při redukčním pálení shoří až při teplotě okolo 3500⁰ C. Grafit tvoří obvykle pigment ve vápencích a jílovitých břidlicích. Výstupy grafitu jsou v podhůří Jeseníků, zejména v okolí Starého Města pod Sněžníkem a Branné, dále pak se vyskytují na jihozápadní Moravě na horním toku řeky Dyje. V Rakousku jsou tři grafitová pásma, první, hornorakouské je součástí moldanubika, zejména výchozů v okolí Českého Krumlova. Druhé v části Waldviertel je pokračováním moravika a silezika a do třetího náleží alpská grafitová ložiska. V závěru musíme konstatovat, že ne všechna ložiska byla vhodná k těžbě a přimíchání do hmoty nádob. Dobrým příkladem jsou výchozy v Slezsku, dolované ještě v 19. století, jež jsou v současné době předmětem spekulací, zda byly využívány již v laténu a raném středověku. Obecně převládá názor, že šupiny grafitu jsou příliš rozptýlené a nemohly dosahovat potřebnou koncentraci. Spíše se předpokládá, že v pravěku a raném středověku se transportovala surovina za výrobcem, nebo se obchodem převážely celé výrobky buď jako obalový materiál nebo komodity vysokých užitných vlastností.
Předchozí stránka: Keramika s příměsí grafitu ve středověku
Následující stránka: Keramika s příměsí grafitu v raném středověku