Keramika s příměsí grafitu v raném středověku
V raném středověku se na Moravě začal přidávat grafit do hmoty nádob až na počátku 9. století. Starší, v ruce robená keramika, je charakteristická hrubou příměsí obsahující drobné kaménky, také hnědá barva povrchu svědčí, že výpal nepřesáhl příliš 600o C. Nádoby stačily k běžné denní činnosti, do ohně však nemohly být vkládány.
Na vynikající kvality grafitu přišli hrnčíři pracující nedaleko výchozů ložisek, tedy mimo jiné na severní Moravě v okolí Mohelnice. Přesvědčivé doklady máme na sídlišti narušeném stavbou rychlostní komunikace u obce Palonín (Goš, Kapl 1986). Její počátky v devátém století máme dobře stratifikovány pomocí ostruhy se vsazeným bodcem, keramika je zastoupena převážně hrnci vejčitého či soudkovitého tvaru s okraji ven vykloněnými a jednoduše upravenými. Z ostatních tvarů se nalezly pouze jednoduché misky zdobené obdobně svazky jednoduchých rýžek. Grafitová surovina byla získávána v nedalekých výchozech u současné osady Svinov, kde je uložena v břidlicích. Dle petrografických rozborů obsahuje 32,81 % C, 1,3 % S, 31,2 % SiO2,,10,2 % Al2O3 a 11,4 % Fe2O3. Právě vysoké příměsi feritů způsobovaly, že za vysoké teploty docházelo k expandaci a na povrchu přepálených nádob se tvořily puchýřky.
V mladší době hradištní se řemeslníci soustředili v osadě ležící na jižním okraji pozdějšího středověkého města Mohelnice po obou březích malého vodního toku, jenž je dnes na mapách označen jako Újezdka. Počátky, leč málo doložené, spadají také nepochybně do 9. století, největší rozmach keramické produkce nastal až v 11. století. Můžeme předpokládat, že souvisí se zřízením přemyslovského údělu v Olomouci a ekonomickými aktivitami jejich držitelů, případně olomouckých biskupů, kteří zde získávali nemalý majetek. Odkryté relikty ukazují, že ves neměla jakékoliv urbanistické členění, jednalo se tedy o shluk objektů, jež měly krátkou dobu trvání, takže musely být přestavovány o kus dále. Základní sídelní jednotku tvořily jednoduché stavby srubové konstrukce, jejich archeologickou „šlépějí" jsou mělké nepravidelné jámy vyplněné sytě černou hlínou a drobnými kaménky. V jejich okolí se nalézaly zahloubené jámy vakovitého průřezu, většina z nich nejspíše primárně sloužila jako obilnice, mnohé z nich byly po opuštění vyplněné vrstvami surového grafitu. Za kolonií dílen se nacházel velký hliník s nepravidelně zprohýbaným dnem, jeho celkové rozměry se nepodařilo zjistit, neboť byl narušen středověkou cestou zahloubenou v úvozu. Na dně hliníku pak byly situovány jednoduché jednokomorové pece o průměru okolo 120 cm. Předpokládáme, že právě tato jednoduchá zařízení sloužila k vypalování nádob. Osada nepochybně pracovala až do poloviny 13. století a byla opuštěna studenou cestou v rámci strukturálních změn na severní Moravě souvisejících s činností olomouckých biskupů, zejména Bruna ze Schauenburka. Specializovaní řemeslníci se nejspíše přesunuli „za kopec" do míst současných Loštic.
Mistři dokonale zvládli výrobu keramiky, po pečlivé přípravě keramické hlíny, tedy místní spraše a hrubého grafitu vytočili na pomalu rotujícím hrnčířském kruhu nádobu, jeho užití nám dokládá velké množství značek, nějakou vazbu na biskupství je pak použitý motiv ruky s pěti prsty. Výzdoba nebyla nijak nápaditá, tvořily ji pásy vodorovných či vlnovkových žlábků na výduti, doplněné šikmými vrypy. Světlé okrové tóny dokládají výpal někde kolem 1 000o C právě v jednoduchých pecích známých v odborné literatuře jako chlebové. Základním tvarem byl hrnec, má okraj vzhůru vytažený, hrdlo dovnitř prohnuté, tělo je již mnohdy odsazené a standardně zdobené. Další početnou skupinou pak byly masivní zásobnice téměř konického tvaru. Jejich výroba na severní Moravě začala někdy počátkem 11. století a trvala až do 15. století. Před časem jsme je typologicky rozdělili do čtyřech základních skupin (Goš,Karel 1979), čas prokázal, že základní členění je funkční, stanovené typy nepochybně následují za sebou, jen se musíme zaměřit na specifikaci jednotlivých podtypů. Do typu I. náleží masivní nádoby, jež stojí na počátku vývoje, jejich okraje se ještě podobají klasickým hrncům, ze kterých se vyvinuly. Stanovit přesný rozdíl mezi velkými hrnci a malými zásobnicemi není možné, neboť nám chybí celé tvary a dělení činíme jen na základě větších či menších zlomků. Nejhezčím zástupcem jsou pak zásobnice II. typu, jež dosahují výšky kolem 50 cm /obr.3/. Mají vysoký zesílený okraj, hrdlo dovnitř prožlábnuté a kónické, bohatě zdobené tělo. Její osnovu představují plastické lišty doplněné vodorovnými žlábky či pásy šikmých vrypů. Některé exempláře mají značky na okrajích nádob ve tvaru římských písmen či přesýpacích hodin. Jedná se o skvostný výrobek, jenž byl exportován do blízkého i vzdáleného okolí. Typovou škálu doplňují misky, mnohé z nich mají okraj dovnitř zatažený, a nádoby s cylindrickým hrdlem. Z grafitové suroviny byly zhotoveny také válcovité nádoby, jež jsou považovány za import ze severní slovanských oblastí.
Keramiku s vysokou příměsí grafitu nalézáme až ve vzdálené Nitře, na osadě v trati Šindolka (Fusek 2005), kde pomáhá datovat místní nekvalitní keramiku do doby před rok 1241, tedy tatarský vpád. Nalezly se zde zlomky hrnců s okraji vzhůru vytaženými a okraje zásobnic II. typu dle našeho členění. Po makroskopickém studiu dochovaných zlomků, zejména barvy povrchu a složení keramické hmoty, mohu prohlásit, že se jedná o přímé importy ze severní Moravy. Řemeslníci v podhůří Jeseníků udržovali také kontakty se severními sousedy, takže nepřekvapí, že kolekci nádob s obsahem grafitu se podařilo nalézt v objektech na kastelánském hradu Opole datovaném do 10. - 13. století. Hrnce mají vzhůru vytažené okraje, dovnitř prohnuté hrdlo a odsazené tělo zdobené širokými žlábky. Výrazně se liší od místní keramiky, jež je zhotovena z nepříliš kvalitní hmoty do šedava vypálené. Samozřejmě nemůžeme vyloučit možnost, že primárně byla do Slezska exportována surovina a na místě pak přidávána do hlíny nádob. S obdobnými exempláři se setkáváme také v okolí Ratiboře nedaleko Opavy (Rzeznik,Stoksik 2004), jejich poznání je však velmi malé, zejména není jasné, zda byla využívána místní nekvalitní ložiska, nebo se také dovážely celé nádoby při cestě za solí. Oba autoři analýz se kloní k názoru, že grafitová příměs sloužila především k usnadnění práce s hrnčířskou masou. Využívána byla zejména mimořádná vlastnost grafitu, jeho měkkost.
Keramika s velkou příměsí grafitu začala být také brzy užívána v české části Slezska (Kouřil 1998) V okolí sice nejsou vhodné výchozy suroviny, ale intenzívní kontakty se severní a střední Moravou dovolují předpokládat, že první exempláře se zde objevují již v průběhu 10. století
Také na jihozápadní Moravě se setkáváme s výchozy grafitu, takže nepřekvapí, že již do 9. století můžeme datovat nejstarší keramiku s příměsí grafitu. Nalézáme ji např. v mohylníku u obce Vysočany, jenž je do 2. poloviny 9.-1. poloviny 10. století. B. Dostál však důvodně zpochybnil tak přesné datování, takže k vložení nádob s obsahem grafitu mohlo dojít až v průběhu 10. století. Velká kolekce nádob s příměsí grafitu se nalezla také ve Mstěnicích, v objektech slovanské osady předcházející vrcholně středověkým usedlostem. Také zde máme velké problémy s přesností chronologické sekvence, která je vystavěna prakticky jen na osobních pocitech vedoucího výzkumu a není opřena o chronologicky průkazné nálezové celky. Velká pozornost byla věnována masivním zásobnicím, jež rozdělil V. Nekuda do čtyř základních typů dle profilace okraje. První, ve shodě s poznatky severní Moravy, datuje na přelom 10. až 11. století, poslední čtvrtou, pro níž jsou charakteristické dovnitř zduřelé okraje do první poloviny 13. století (Nekuda 2000, 240). Sám upozorňuje na zajímavý fakt, že v usedlosti XII. byla zásobnice téměř v celé výši zapuštěná do země. Její použití ve výbavě 15. století dokládá oblibu masivních nádob i ve vrcholném středověku obdobně jako na Mohelnicku. Typ IV. tak budeme muset datovat zhruba o 200 let později, obdobně jako nejvyspělejší zásobnice na severní Moravě.
Specializovaní hrnčíři v Dolním a Horním Rakousku také brzy přidávali do hlíny nádob místní grafit. V současné době jsou počátky užití kladeny na přelom 8. a 9. století (Scharrer-Liška, 2007), svým provedením se neliší příliš od standardní keramiky. Jedná se zejména o hrnce klasické esovité profilace zdobené jednoduchými vlnovkami. Žel rakouští kolegové mají velký deficit, neboť nezkoumali doposud žádné sídliště, které by poskytlo dostatečnou kolekci grafitové keramiky. Mezi zajímavé tvary užívané v Dolním Rakousku můžeme zařadit také masivní zásobnice jež G. Scharrer-Liška rozdělila podle profilace okraje na dvě skupiny (Scharrer-Liška 2007, 38). První zastupují nádoby „mit rechteckigen Rand" tedy s pravoúhlými okraji, druhou skupinu „mit keulenformigen Rand" tedy kulovitě zesílenými okraji. V publikaci jsou uváděny příklady z celého slovanského území, např. u pravoúhlých exempláře z Opole, jež jsou nepochybně dokladem exportu z Mohelnicka.
Předchozí stránka: Úvod
Následující stránka: Keramika s příměsí grafitu ve vrcholném středověku