Jednoduchá ohniště, mnohdy fungující na vyvýšeném soklu, byla ve středověku důležitým zdrojem tepla a světla v obydlích zejména lidí níže společensky postavených. Kouř stoupal vzhůru a z místnosti obvykle vycházel otvorem nad okny. Místnosti neměly obvykle strop. Později byl nad otevřené ohniště umístěn dýmník. Stejnou funkci plnily, zejména ve venkovském prostředí, také prosté pece.
Ve středověku se v našich zemích rozšířilo také užívání krbů, neboli „vlašských komínů“. Jedná se dle Spisovného slovníku jazyka českého o ohniště otevřené do komína a současně do místnosti. Jeho základní nevýhodou jsou velké tepelné ztráty při hoření a malá cirkulace tepla v místnosti. Drtivá většina energie odchází do komína, výhodou je však čistý vzduch v místnosti.
Topení založené na vytápění teplým vzduchem, který je ohříván v topeništi pod podlahou místnosti. Kouř se odváděl mimo obytný prostor samostatným komínem. Používalo se zejména v klášterech a na některých hradech, kde vysoká spotřeba paliva nebyla problémem.