Printing Povrchová úprava

V pravěku a starověku se řemeslníci často nespokojovaly s jednoduchým výrobkem, případně s jeho jednoduchou výzdobou. Postupně se vypracovala celá řada různých technik, s jejichž pomocí bylo možno dále upravovat povrch kovových výrobků a tak zlepšit jeho vzhled. K nejčastějším úpravám povrchu patří plátování, tausie, granulace, filigrán, niello a další.

2. Obložení nebo ovinutí celého předmětu, případně jeho části, tenkým plechem, jehož konce byly nějakým způsobem spojeny - sklepány, zachyceny přehnutím, spájením, někdy rovněž spojeny nýtováním (např. některé záušnice).

a) Do kovové podloží byl předem vyražen, vybroušen nebo jiným způsobem vytlačen předpokládaný ornament. Pak do tohoto připraveného ornamentu byl vtlačen a následně i vbit plechový materiál. Výzdoba často vystoupila i na tento plechový ornament.

První dva způsoby jsou nejstarším způsobem jednoduchého zlacení, třetí je současně i uměleckým úkonem. Plátování se uplatňovalo při úpravě běžných kovů (měď, bronz, železo). Důvodem bylo úspora drahého kovu a estetický výsledek. V Egyptě a Přední Asii se provádělo plátování od nejstarších dob, je známo z egejské oblasti a bylo v oblibě po celý starověk. Ve střední Evropě se objevuje na počátku doby bronzové. Např. jehlice z Kamýka nad Vltavou má jehlu ovíjenou zlatým drátkem, na jedné dýce z depotu z Kozích hřbetů u Horoměřic jsou nýty podkládány zlatým plíškem.

Tausie je vykládání kovů jiným kovem za studena. Do kovové podložky byly vyhloubeny rýhy, které se směrem dolu rozšiřovaly. Do rýhy byly vloženy dráty nebo proužky drahého kovu nebo kovu odlišné barvy. Dráty nebo proužky kovu byly vbitím připevněny. Výzdobné linie mají obvykle jednoduchý tvar a pravidelné uspořádání (linie, koncentrické kroužky, klikatky, šrafování, obdélníky a ovály).

Nejstarší doklady tausie známe z 5.-4. tisíciletí z Uru. V Sumeru se k vykládání ozdob používaly drahokamy. V Egyptě se užívala hlavně v mladších obdobích (Nová říše - zlatá a stříbrná tausie). Mimořádné ukázky máme z egejského prostředí, kde se nejčastěji objevují šperky a zbraně zdobené elektronovou tausií. Nejkrásnější ukázky pocházejí z mykénských šachtových hrob.

Ve střední Evropě byla tausie v době bronzové poměrně vzácná, protože k vykládání předmětů se častěji používal jantar nebo jiný materiál. Rozmach nastal až v závěru doby bronzové a v době halštatské. V tomto období mělo krátkodobě železo větší cenu než jiné materiály a bylo používáno na ozdobu bronzových předmětů. Bronzové rukojeti mečů auvernierského nebo mörigenského typu ze staršího halštatu bývaly kromě zlata zdobeny i železnými motivy (soustředné kroužky, drátěné vložky, celé destičky - někdy ještě přichyceno nýty. Názornou ukázkou je bronzový býček z Býčí skály, který má na čele tausovaný železný trojúhelník a podobná výzdobu i na lopatkách a na hřbetě. Od halštatu a hlavně od doby laténské se železo stalo zcela běžným užitkovým kovem. K výzdobě železných zbraní nebo součástí vozů, případně i šperků se využívala bronzová a vzácněji i zlatá tausie.

K nejjemnějším a současně k nejpůsobivějším technikám výzdoby patří granulace. Jde o uměleckou techniku, při niž jsou drobné kuličky připevňovány na povrch zdobeného předmět ve tvaru linií nebo pravidelných plošek.

Často byla granulace používána Etrusky a rovněž v řeckých dílnách v Černomoří. Poměrně vzácně se šperky s granulovanou výzdobou objevují v pravěku Evropy. Velkého rozmachu se granulace dočkala ve velkomoravském šperkařství, kdy ji nalezneme na celé řadě ozdoby (náušnice, gombíky, pasová nákončí a jiné).

Zlaté dráty byly nasekány na drobné kousky, smíchány s dřevěným uhlím a v tyglíku zahřívány na vysokou teplotu, při niž se z nasekaných kousků vytvořily kuličky, které obsahovaly z dřevěného uhlí získaný uhlík. Na povrch silně zahřátého předmětu byly přikládány drobné kuličky zahřáté téměř k bodu tání. Kuličky měly díky přítomností uhlíku poněkud nižší bod tání, takže se vlastně připájely na povrch předmětu.

Filigrán je zdobení povrchu předmětu jemnými drátky. Vesměs jsou používány stříbrné nebo zlaté drátky, z nichž je na povrchu šperku vytvořen vzor. Filigrán bývá buď samostatný nebo kombinovaný. U samostatného filigránu jde o jedinou výzdobu, někdy doplněnou ještě granulací. Filigrán se používal i jako doplněk při lemování ploch vykládaných drahokamy, emailem nebo sklem, případně k vyplnění volných plošek.

1. Pravý filigrán (zrnitý). Při této technice je používán vroubkovaný (perličkovitý) drátek Pojmu zrnitý filigrán se někdy nesprávně používá i pro granulaci. Samotný název filigrán (filum - vlákno) však naznačuje, že jde o techniku využívající vlákno (drát). V některých případech jsou drátky vřetenovitě zkrouceny (tordovány) za horka, jindy je zrnění naznačeno na povrchu drátku.

Filigrán je stříbrnická technika, ale výjimkou není ani jeho provedení ve zlatě. Drátek neposkytuje takové možnosti jako zrníčka a nutil proto umělce k výraznější stylizaci. Častěji se proto uplatňoval v obdobích se sklonem ke stylizaci. Na druhé straně je to technika jednodušší a levnější a uplatňovala se i v lidovějším prostředí.

S filigránem se setkáváme na mnoha místech pravěkého světa. Objevuje se ve starších vrstvách Troje, v Egyptě v době 12. dynastie, v mykénské oblasti (šachtové hroby). V Evropě se velké oblibě těšil u Etrusků a v Řecku, hlavně v Přičernomoří. V etruských dílnách se filigrán využíval od 8. století před n.l. Poměrně velmi často se uplatňoval filigrán v provedení a‘ jour.

Niello je inkrustační technika prováděná horkou cestou, kdy ve světlém kovovém podkladu jsou výzdobné motivy vyplňovány tmavší hmotou. Do kovového podkladu, kterým je nejčastěji stříbro, se vyryje požadovaný motiv. Jako niellová náplň se obvykle použije sírou ztmavený kov. Cílem je dosažení výrazných barevných kontrastů.

Popis niella se zachoval v díle Plínia a mnicha Theofila a rovněž u několika dalších středověkých autorů. Podle Plínia se náplň vyráběla z 3 dílů stříbra, 3 dílů síry a 1 dílu mědi. Podle Theofila se zase směs skládala ze 4 dílů stříbra, trochy síry, 2 dílů mědi a 1 dílu olova. Podle některých novověkých receptů se stříbro nepoužívalo. Rovněž egyptská niellová náplň neobsahovala stříbro.

Příprava výplně: V tuhovém tyglíku se do roztavené síry vhodil nasekaný stříbrný drát, takže se vytvořil sirník stříbrný a postupně se přidávala měď a olovo. Vytvořená směs se nalila do studené vody, kde ztvrdla a dodatečně se ještě rozmělnila. Připravený prášek se společně s boraxem vkládal do zahřátého předmětu s rytou výzdobou. Potom se předmět prudce zahříval, aby se niellová směs roztavila a vyplnila rýhy. Po ochlazení se přebytečný materiál oškrábal a opiloval a niellová výzdoba se vyhladila. Jednobarevné niello nahrazuje vícebarevný email tam. Rozdíl je v tom, že u niella se jako výplň používá kov, zatímco u emailu skleněná hmota. Niello je pružné, zatímco email je křehký a drobivý. Niello se navíc přizpůsobí všem záhybům, zatímco email špatně drží na malých a vypouklých ploškách.

K nejstarším nálezům niella patří památky z Egypta z období 18. dynastie nebo nálezy z mykénských šachtových hrobů. Ve střední Evropě se objevuje niello v době římské - nákončí pochvy meče z Kolína n. R. Pozvolna se niello prosazovalo nad emailem. Nádoba z Hildesheimu má inkrustovanou výzdobu na stěnách, při čemž plody a lístky jsou zhotoveny pomocí niella, zatímco stonek je proveden ještě tausií.

Postupně se však přestávaly používat současně na jednom předmětu obě techniky. Velké obliby dosáhlo niello v době římské, kdy každá honosnější stříbrná nebo pozlacená spona je zdobena pomocí niella. U nás jsou krásným dokladem spony z období stěhování národů.

K výzdobným technikám používaným již od pravěku přibyl v posledních stoletích před našim letopočtem ještě email. Stejně jako u jiných výzdobných technik, tak i u tohoto druhu jde o oživení povrchu kovových předmět materiálem odlišným barvou a leskem. S emailem se poprvé setkáváme v laténském období. Email (smalt) je inkrustace horkou cestou, při niž skelná hmota (průhledná i neprůhledná) přilne vlivem žáru ke kovovému podkladu.V pravěku se používaly inkrustační emaily, pro něž je charakteristické oddělení jednotlivých emailovaných plošek. Podle způsobu:

1. Email jamkový a rýhový (émail champlevé, Grubenschmelz). Skelná hmota je umístěna do jamek nebo rýžek, které jsou vyhloubeny do kovového materiálu. Povrch emailu je pak srovnán do úrovně povrchu předmětu. Prohlubně pro email mnohou být zhotoveny sekundárně (rydlo, dláto apod.) nebo primárně při odlévání. Z počátku byl email pouze jednobarevný, později se začaly jednotlivé plošky barevně od sebe odlišovat, až nakonec vznikla emailová mozaika. Jako podkladový materiál pro jamkový email se používaly předměty z bronzu, mědí, méně často železo a vzácně, hlavně v pozdějších obdobích, i drahé kovy.

2. Email s drátěnou obrubou (Drahtemail). Skelná hmota vyplňovala políčka, která byla zhotovena z drátu a na povrch předmětu připájena. Drát (jednoduchý, perličkový, kroucený aj.) tvoří obvykle jen nízkou ohrádku a email je srovnán do výše drátěné obroučky nebo častěji je nižší.

3. Email přihrádkový (buňkový, émail cloisonné, Zellenschmelz). Skelná hmota je umístěna v přihrádkách, sestavených z kovových kroužků obvykle vyřezaných z plechu, které jsou připevněny na povrch předmětu. Výška bývá různá, někdy činí dokonce jen tak 0,5 mm. Buňky jsou vyplněny obvykle až po okraj, a to vše (skelná hmota i plechový rámeček) je zbroušeno. Docílí se tím výrazného kontrastu mezi kovem a skelnou hmotou. Příhradkový email se často realizoval na drahých kovem a později dokonce i na drahocenném těžkém textilu. Vzorce byly původně jednoduché, později se stávaly složitějšími. Výrazným členěném plechového rámečku se dalo docílit i značně složitých kresebných detailů.

4. Email reliéfní. Jde o vzácně používanou techniku. Emailový povlak byl nanesen buď na plochý reliéf, který byl vyhlouben jehlou do kovového podkladu, případně na reliéf silně vyčnívající (tzv. email s vysokým reliefem).

5. Email malovaný (émaux peints, limožské emaily). Kromě inkrustačních emailu se objevuje ještě email malovaný, kdy na povrchu předmětu jsou vytvořeny celé obrazce z různobarevných emailů. Ty jsou kladeny vedle sebe, někdy i více nebo méně zasahují do sebe, takže vyvolávají dojem malby.

V pravěku a v časně historickém období se setkáváme pouze s prvními 3 druhy emailu. První podrobnější zprávu zaznamenal až ve 12. století mnich Theofilus, který v práci „Schedula diversarum artium" uvádí popis přihrádkového emailu. Sklo se zahřívalo a ve chvíli, kdy se začínalo tavit bylo vhozeno do vody, kde náhlým ochlazením popraskalo a rozdrobilo se. Následně bylo drceno je na prášek a tím se vrchovatě naplnily jednotlivé přihrádky. Následně se předměty položily na železnou plotnu překrytou železným krytem s otvory a vše se překrylo žhavým uhlím. Foukáním vzduchu se zvyšovala teplota až se železný kryt rozežhavil. Za půl hodiny se uhlí odstranilo, email se očistil a přidalo se k němu prášku a postup se opakoval. Při prvním zahřívání se totiž vytvořila uprostřed emailové plošky prohlubeň a tu bylo nutno odstranit. Tyto prohlubně jsou typické pro email s drátěnou obrubou, kde se provádělo jen jedno tavení. Po dokončení byl předmět očištěn a email vybroušen a vyleštěn.

Ve střední a západní Evropě se jamkový a rýhový email začal používat v laténu. Předchůdcem byl vlastně korál, kterým se původně zdobily šperky již v mladém halštatu a starším laténu. Nálezy červeného korálu jsou však někdy dost nejisté, protože dlouhým uložením v zemi nebo přepálením ztratí svou barvu i tvrdost. Od středního laténu byl korál postupně nahrazován různými pastami až Keltové přišli se skelným práškem.

Nejstarší keltské emaily byly jednobarevné, výrazně červené, vzácněji bílé. Červená inkrustace byla dlouho oblíbená, snad proto, že se podobala korálu nebo i polodrahokamům. První vzácné nálezy pocházejí ze staršího laténu, ale rozmachu se technika dočkala v následujících obdobích laténu. Ve Francii byly objeveny i emailérské dílny (Bibracte), u nás pravděpodobně ve Stradonicích. Emailem se zdobily hlavice hřebů nebo polokulovité hlavičky, používané na výzdobu jiných předmětů. Emailem se zdobily i jiné předměty (např. zdobené řetězy - Libčeves, Stradonice, Želeč na Moravě)

Prolamování je technika, která využívá střídání prázdných a plných ploch. Tato výzdoba musela být dopředu vždy dobře rozvrhnuta s tím, aby jako dominující prvek nakonec působila buď prázdná nebo plná plocha.

4. Drátkové prolamování, které bylo prováděno filigránem kombinovaným s úzkými proužky plechu. Oba druhy materiálu byly spojeny pájením. V tomto případě jde o nepravé prolamování, ve skutečnosti je to forma filigránu.

Prolamování se neomezovalo jen na kov. Tuto výzdobu známe i z keramiky - např. mísy na prolamované nožce, misky s otvory pod okrajem a v mladších obdobích i mnohem složitější úpravy keramiky. První kovové prolamované předměty známe z období Nové říše v Egyptě, z mykénských šachtových hrobů a z řeckých, pontických a římských dílen. V pravěku střední Evropy známe kovové prolamování od počátku doby bronzové. Krásným dokladem je dýka s prolamovanou rukojetí z Kozích hřbetů, jehlice s kruhovou prolamovanou hlavicí ze starší a střední doby bronzové, nože a břitvy s prolamovanou rukojetí od střední doby bronzové a další. V těchto případech šlo patrně vždy o výzdobný motiv, který ale měl na druhé straně ušetřit drahocenný materiál. Ve větší míře se začalo prolamování uplatňovat v halštatu a navíc v tomto období již na prvním místě stal výzdobný účel a časté je i u slovanů.

Zdobení hladkého povrchu plastickou výzdobou k docílení pestřejšího povrchu, který vyvolává hra světla a stínu. K tomuto účelu se používaly dvě techniky: vrubořez (Kerbschnitt) a klínový řez (Keilschnitt).

Původ této technika lze hledat při zpracování dřevěných ploch. Dřeva zpracované touto technikou z pravěku a vlastně ani z časného středověku nemáme zachovány, ale musíme předpokládat jejich existenci. První doklady této techniky máme na keramice. V povrchu ještě nevypálených nádob byl vrubořez vytlačován pomocí dřevěných nebo kostěných kolků, do jejich hlavice byl vyřezán negativ žádaného vzoru. U kovových předmětů byl klínový řez zhotovován již při odlévání, dodatečně byl ještě upravován. Motivy pro tuto výzdobu představují obvykle geometrické obrazce - trojúhelníky, obdélníky, čtverce, které byly zapuštěny do podloží v šikmých řezech.

Na naše, území se první náznaky této výzdoby objevují již v neolitu. Tehdy se kolků používalo pro vyrážení trojúhelníků nebo jiných motivů na keramice kultury s vypíchanou keramikou, později na keramice kultury zvoncovitých pohárů, dále v době bronzové. Tato výzdoba byla většinou podkladem pro inkrustovanou výzdobu a mnohem vzácněji jako samostatný výzdobný prvek. Z doby bronzové máme ze severní Evropy zachovány první ukázky i na dřevěných předmětech. V době bronzové se používala vrubořezová výzdoba hlavně v západní části střední Evropy (Belgie, jižní Německo) v menší míře se objevuje i v Čechách.

V kovu se uplatnila tato technika až v době římské, ale obrovského rozmachu se dočkala v době stěhování národů. Skutečný klínový řez najdeme nejčastěji na sponách (Borotice, Světec), přezkách a pásových součástkách z období stěhování národů.