Printing Vlastnosti kovů

MĚĎ (Cuprum - Cu)

Prvním používaným kovem se stala měď, která měla pro další vývoj kovové civilizace zásadní význam. První nálezy měděných výrobků na našem území jsou známy z konce neolitu, z mladšího období kultury s moravskou malovanou keramikou.

Měď je světle červený kov, který má vynikající vlastnosti pro mechanické zpracování - je velmi tažná, vhodná pro kování i vytepávání. V suchém prostředí se nemění, ve vlhkém prostředí se pozvolna okysličuje a působením ve vzduchu přítomného kysličníku uhličitého se povrchová vrstva mění v zelenou měděnku. Dobře to vidíme na archeologických nálezech, měděných střechách a pod. Rychlé ochlazení mědi ji činí měkčí a poddajnější. Čistá měď má však některé nevhodné vlastnosti. Má poměrně vysoký bod tání - 1084°C a pro běžnou potřebu je příliš měkká. Tyto nevhodné vlastnosti lze odstranit pouze míšením s jinými kovy.

Měď má i velmi dobré vodivé vlastnost a proto se používá v současnosti na výrobu elektrických vodičů, někdy i na tepelné vodiče, k poměďování jiných materiálů, dále pro výrobu barev, skalice modré apod.

V Evropě jsou ložiska mědi na mnoha místech. Ve Velké Britanii jsou nejbohatší zdroje v Cornwalu. Pro naše území se v pravěku předpokládají obvykle dva zdroje měděné suroviny:

Bílý lesklý, velmi tažný kov. Velmi nízký bod tání - 232°C. Na vzduchu i ve vodě je stálý. Dnes se používá k pokovování plechů, k výrobě staniolu aj. Vyrábí se redukcí z cínovce. Nejbohatší ložiska cínovce v Evropě jsou v Anglii, Bretagni, Španělsku a Toskánsku. Ve střední Evropě byly bohaté zdroje v Krušných horách po obou stranách hranice. Cín se těžil podle historických zpráv od XII. stol. a bohatá česká naleziště Krupka a Cinvald nebo saské lokality Altenberg, Geyer a Weiss Andreas byla proslulá již ve středověku. Bohatá ruda obsahovala 30 až 60 % Sn. Těžil se od dávných vypíráním (t.j. rýžováním) cínových zrn z písečných náplav horských potoků. Na konci středověku to popisoval Agricola.

ZLATO (Aurum - Au)
Zlato je lesklý žlutý kov, který má bod tání 1063°C, je velmi kujný a má mimořádně vysokou tažnost. Kujnost dokládá např. to, že zlatou krychličku o hraně 1,5 cm můžeme roztepat na plochu větší než 13 m2. Z čistého zlata je možno vytepat folii o síle 0,0001 mm nebo vytáhnout drát o průměru 0,0058 mm. Galvanicky lze zhotovit dokonce průhledné folie, jejichž síla činí 0,00001 mm. Z jednoho kilogramu zlata (objem necelých 60 cm3) lze vytáhnout vlákno o délce více než 200 km. Chemicky je zlato stálé, rozpouští se pouze v lučavce královské (1 díl kyseliny dusičné + 3 díly kyseliny chlorovodíkové), dále ve rtuti (vytváří amalgány) a roztocích kyanidů.

Ryzí zlato je velmi měkké a používáním by se velmi opotřebovalo, takže v klenotnictví se zlato používá ve slitinách s jinými kovy. Zvýší se jeho tvrdost a pevnost, sníží se bod tání a získají se různě barevné slitiny. Při větší příměsi mědi a menší stříbra dostaneme zlato červené, při větším podílu stříbra a menším mědi získáme zlato žluté a při větším podílu niklu nebo paladia je výsledkem bílé zlato. Obsah zlata ve slitině se uvádí v tisícinách, přičemž poměr 1000/1000 představuje ryzí zlato. V minulosti se měřila kvalita zlata pouze v karátech a ryzí zlato mělo 24 karátů (1 karát = 41,66 tisícin).

Stříbro je bílý lesklý kov, výborně tažný, nejlepší vodič tepla i elektřiny. Bod tání je 916° C. V přírodě se nachází buď ryzí, a to obvykle ve značných hloubkách nebo v minerálech (argentit; leštěnec stříbrný; sirník olovnatý - galenit). Podle Pliniova svědectví ve starověku tavili rudu ve sloučeninu stříbra a olova, z níž pak žíháním olovo odstraňovali. V současnosti se používá v klenotnictví, k potahování jiných kovů, v elektrotechnice, ve sloučeninách ve fotografii.

OLOVO (Plumbum - Pb)
Modrobílý měkký kov, má nízký bod tání - 327°C. V současnosti se olovo používá k výrobě akumulátorů, elektrických kabelů, trubek a chemických zařízení, ve slitinách (pájky, liteřina, ložiskové kovy, broky, pro nátěry - suřík atd.). Olovo a jeho sloučeniny jsou silně jedovaté. Olovo v ryzím stavu je v přírodě velmi vzácné. Nejčastěji se nachází v olověných rudách, z nichž je nejvýznamnější leštěnec olověný neboli galenit.

V pravěku znali olovo již v Troji, v Mykénách a v Egyptě. Jsou z něho zhotoveny např. tabulky s písmem z Tell-el-Amarny. Ve střední a severní Evropě jsou nálezy olověných výrobků mnohem vzácnější. V mladší době bronzové se někdy olovem plnily rukojeti mečů, nebo se jim podkládaly kostěné výplně rukojeti. Vzácně se vyskytne i bronzová jehlice s olověnou hlavičkou nebo olověná sekerka (model k přípravě kadlubu ?). Od halštatského období je olovo poněkud častější. Používalo se k vyplňování okrajů bronzových nádob nebo jako podklad při plátování. Nejznámějším je nález ptačí figurky a 18 malých jezdeckých figurek z Frögu (Korutany). U nás se z olova vyráběly ve velkomoravském období křížky.

BRONZ
Teprve v počátcích doby bronzové se přišlo na to, že negativní vlastnosti mědi lze odstranit jejím míšením s cínem. Vzniklá slitina - bronz - spojila v sobě lepší vlastnosti obou složek, to znamená kujnost mědi a tvrdost a nízký bod tání cínu. V některých oblastech používaly i jiné druhy bronzů (např. arzénový bronz).

Bronz je tvrdší než měď, snáze tavitelný, lze ho lépe vyleštit a rovněž barvu i lesk má výraznější než měď, je však poněkud křehčí a drobivější. Velké procento cínu znesnadňuje kovatelnost. Až do 5 % cínu lze bronz kovat za studena, bronz s 5-15 % cínu je kovatelný jen po zahřátí nebo silném zahřátí. Při velkém obsahu cínu (35 % a více) dosahuje slitina takové tvrdosti, že ji lze použít na výrobu pilníků.