Příběh loštických pohárů začal svůj první život někdy na počátku 15. století, když místní hrnčíři záměrně začali vyrábět štíhlé poháry v gotickém duchu s povrchem pokrytým puchýřky. Jejich největší sláva přišla, když pod válcovité hrdlo přidali věnec oušek /obr.III/ a vytvořili tak nenapodobitelný tvar, jenž se nepodařilo nabídnout na trhu nikde ve střední Evropě. Řemeslníci pracovali také v nedalekých Žádlovicích, tedy blíže výchozům tuhy, nepochybně jednotlivé dílny tvořivě upravovali základní umělecký tvar, rozlišit drobné odchylky není v současné době, vzhledem k malé pramenné základně možné. Úspěšná kapitola se uzavřela někdy kolem poloviny 16. století, když se na jihu Moravy usadili habáni a svými kvalitními výrobky vytlačili nevzhledné středověké zboží. Svou roli také nepochybně hrála změna vkusu a stolování v renesanci.
Příběh našich pohárů začal svůj druhý život na konci 19. století, když stavitel K. Hladiš si v Lošticích nedaleko náměstí chtěl upravit zahradu a při kultivaci terénu narazil na velmi zajímavé nádoby s povrchem pokrytým puchýřky a intuitivně je nazval dle místa prvního nálezu. Postupně se podařilo zaplnit nálezový katastr v celé střední Evropě, zejména pak na Moravě. Intenzívní bádání v posledních letech nalézá keramiku pokrytou puchýřky v místech, kde se to nikdy dříve nepředpokládalo, např. Tyrolsko či Sedmihradsko, deficitem však zůstává problematika výroby jedinečné keramiky, tedy jaké ingredience přidávali místní řemeslníci do hlíny, aby vznikl jedinečný efekt puchýřků. Smícháním různých ingrediencí hodným středověkých alchymistů tak vznikl jedinečný produkt s nasákavostí nižší než 5 %, tedy keramika kameninového charakteru, jediná svého druhu na území východně od Labe. Také zůstává tajemstvím, jak naši produkci ovlivnila špičková kamenina vyráběná od 13. století v Porýní a později v saském Waldenburgu. Zda vandrovní tovaryši nahlédli do dílen v Porýní nebo nedalekém Sasku či kupci s flanderským suknem zanechali v Olomouci kameninové nádoby nebývalé kvality vysoce převyšující místní produkci (viz zamyšlení P. Michny). Stále hledáme odpověď na otázky, zda máme před sebou jedinečné tvary, vytvořené nebývalou tvůrčí invencí, či místní mistři vyšli vstříc dobovému vkusu a předkládali zákazníkům nádoby, jež měly v sobě zakomponovány módní prvky západoevropského vrcholného středověku. Pravděpodobně k velké oblibě nevzhledných strupatých pohárů přispěla obecná obliba středověkého člověka v bizarních tvarech, jež se vymykaly dobovým normám. Proto velmi obtížně chápeme tak vysokou oblibu dnes nepoužitelného „harampádí", jehož údržba by dnes neprošla přísnými hygienickými kontrolami.
Nejprve se však podívejme, kde se nám podařilo zachytit poháry s povrchem pokrytým puchýřky. Největšími odběrateli samozřejmě byli krčmáři na Moravě, méně výrobků se dostalo do Čech a Dolních Rakous s hranicí užití na Dunaji. Víme také, že koncem 15. století směřoval export z Loštic do Uher, zejména kvalitní a nápadité kousky se uplatnily v hlavním městě království. Máme na mysli zejména unikátní pokličky ve tvaru cimbuří, jež se nikde jinde neobjevily. V poslední době se nám podařilo prokázat větší rozšíření pohárů s povrchem pokrytým puchýřky zejména ve východní části království. Na základě studia literatury a sbírek známe nové nálezy na Zakarpatské Ukrajině (Korolevo, hrad) a v Rumunsku (Alba Iulia, blíže nespecifikované zlomky v depozitáři). Nálezový katastr se také rozšířil v nedalekém Slezsku, kde zaznamenáváme velmi malý obchod s poháry. Zajímavý úlovek se podařil ve Wroclawi, kde při záchranném archeologickém výzkumu v intravilánu Starého Města v ulici Wierzbowa se podařilo zachytit horní část poháru typu II.B. Obrovským překvapením jsou Tyroly, neboť zde se výrazně rozšířil chudý nálezový katastr reprezentovaný jen pohárem, dnes již ztraceným nebo nenalezeným při inventuře, se stříbrným kováním uloženým na zámku Churburg nedaleko Merana. Zajímavý a nečekaný je objev kresby na zdi v tzv. Trinkstube v Brunecku, Stadtgasse 43 malém městě pod Alpami. V roce 1526 vymaloval malíř Ulrich Springenklee na objednávku místních „Trinkbruder" jejich spolkovou místnost znaky spolu s nejčastěji užívanými potřebami k pití alkoholu. Na čestném místě je vymalován loštický pohár s oušky , sice mírně modifikovaný rozšířenou dolní patkou po vzoru porýnské kameniny, ale s nepřehlédnutelným strupatým povrchem hnědé barvy. Torzo originálního poháru se nalezlo v intravilánu starobylého středověkého města Hall in Tyrol v ulici Mustergasse 11. Máme zde jedinečný doklad nebývalého zájmu o naše nevzhledné zboží, snad právě pro jeho bizarnost, v oblastech, kde se nepochybně dobře prodávala špičková italská majolika. Další bádání v depozitářích, neboť mnoho úlomků není dobře determinováno, zajisté rozšíří nálezový katastr loštických pohárů zejména v okrajových oblastech střední Evropy.
Nově se podařilo také objevit loštický pohár typu II.B stříbrem okovaný v Karlsruhe v Bádensku. Je uložen v místním Badisches Landesmuseum, dosahuje výšky 11,6 cm, na podhrdlí má šest oušek a na těle dva pásy červeně malované. Na skvostné manžetě s několika zlatnickými značkami, jež neumíme identifikovat, je uvedeno datum 1581 psané arabskými číslicemi /obr. VI/. Nádoba dokládá mimořádný zájem o zboží s povrchem pokrytým puchýřky v Porýní, známé jsou dva skvostné poháry v Kolíně nad Rýnem, pro potřeby tzv. Kunstkammer bohatých šlechtických rodů. Ve fondech Kunstgewerbe Museum v Berlíně se do roku 1945 nacházel loštický pohár typu II.A s věncem oušek na podhrdlí, jenž měl bohatě zdobenou manžetu na hrdle a dně. Z nekvalitní fotografie pořízené v roce 1937 nelze určit bližší detaily. Nádoba se ve víru války ztratila a dnes ji nelze dohledat. Obdobně zmizel pohár s žertovným nápisem uložený v roce 1910 na hradě Churburg . Nově se podařilo identifikovat pohár kovaný stříbrem se zlatnickou značkou mistra Hedenecka, jenž byl činný v letech 1574-1594, uvedený v roce 1910 ve sbírce dr. Figdora, známého vídeňského bankéře. Dnes je vystaven / obr. VII./ ve stálé expozici Historického muzea města Vídně / Historisches Museum der Stadt Wien, Karlsplatz/
Jak víme kamenina, tedy keramika se slinutým střepem, se začala vyrábět někdy na počátku 14. století v Porýní, zejména v malém městečku Siegburg, jež leží nedaleko Kolína nad Rýnem. Jednalo se o dlouhodobý proces, kdy místní hrnčíři zkvalitňovali suroviny a také zvyšovali postupně teplotu výpalu, až dosáhla teploty více než 1200o C. Pro tyto vývojové předstupně jsou užívány termíny jako „Faststeinzeug", kdy keramika měla nižší nasákavost než 1 %. Toto se zdařilo až po roce 1300, trhy byly zásobeny širokým spektrem výrobků, zejména pak štíhlými džbány s prolamovanou patkou. Nepochybně tato kamenina nebyla předlohou našich strupatých pohárů, v Lošticích se ještě ve velkém zhotovovaly nádoby s vysokým obsahem grafitu.
Hrnčíři v Porýní pracovali i v dalších městech jako např. Raeren, kde produkovali kameninu špičkové kvality. Setkáváme se s nimi daleko za hranicemi, zejména v prostoru Baltského moře, kam se dostávaly v rámci obchodu Hansy. Zajímavé jsou doklady v Novgorodu v prostoru tzv. Gótského dvora (Rybina 2009).
Znalost výpalu slinutého střepu se rychle šířila z Porýní, takže nepřekvapí, že v Sasku nedaleko našich hranic se usadili specializovaní hrnčíři. Jedním ze středisek se stal Waldenburg nedaleko Zwickau. V okolí se nachází kvalitní kaolinitická ložiska jež umožnila vyrobit keramiku již ve 14. století. Později s medailony, exportováno do Čech. Vysoce specializovaní hrnčíři pracovali také v Horní a Dolní Lužici se středisky v Muskau /Mužakow/ a Bunzlau /Boleslawiec, nyní Polsko/.
Ve Slezsku či v Lužici, na doposud neznámém místě, se v 15. století vyráběla velmi zajímavá kamenina se solnou glazurou s povrchem hnědavé barvy. Jedná se o pestrou škálu typů, nejzajímavější jsou válcovité poháry s prolamovanou nožkou a povrchem zdobeným radélkem. Tuto zajímavou skupinu jako první determinoval významný kolínský badatel Otto von Falke (1907) a za místo výroby považoval malé město Dreihausen v Hesensku. Nová bádání prokázala, že tomu tak nebylo, v dané lokalitě se ve středověku naše poháry nevyráběly, takže hovoříme o tzv. Falkeho skupině (Stephan, Gaimster 2002). V současné době se předpokládá, že dílna existovala někde v Sasku a pracovala krátkou dobu v průběhu 15. století. Je zajímavé, že nejvíce nálezů kameniny tzv. Falkeho skupiny se koncentruje východně od Labe v širokém prostoru od Litvy na severu až po Budu na jihu. Zajímavé exempláře se také nalezly v Olomouci /viz příspěvek P. Michny/.Některé štíhlé poháry , např. obr. I., mají nápadně protažené tělo a širokou patku typickou pro porýnské zboží. Samozřejmě specifická výzdoba s „vousatými muži" nenašla u nás uznání. Také sporadicky se vyskytující ouška na vysokých nádobách mohla přinést inspiraci našim mistrům toulajícím se po Sasku či navštěvující hostince s dobrým pivem v Olomouci. Nemusíme tedy předpokládat, náhlé „osvícení" našich mistrů unikátním nápadem, ale tvořivé uzpůsobení známých výzdobných motivů na keramice pokoušející se dosáhnout kvality kameniny.
Závěrem můžeme konstatovat, že strupaté poháry označované obchodní značkou jako loštické, již v době své největší slávy zapadají do základních vývojových schémat středověké keramiky. Jsou štíhlé, jak gotika vyžaduje a mají jednoduché hrdlo. Zajímavostí je jen věnec oušek na podhrdlí, v tomto provedení Pijáky s „gotickým" cítěním, tedy zálibou v bizarnostech, nepochybně zaujaly svým strupatým povrchem, který se výrazně lišil od uhlazeného skla. Mistři na západ od našich hranic znali štíhlé poháry či džbány zhotovené většinou z kameniny světlých tónů. Oblíbené samozřejmě bylo i sklo, luxusní dovážené z Murana u Benátek, standardní vyráběné v Krušných horách či blízkém okolí.